Baset
23. 12. 2006
Jak má bassethound vypadat ?
Zda je ten Váš baset takový, jaký má být, se dozvíte, porovnáte-li
si svého pejska s tzv. standardem. Standard je slovní popis ideálního
představitele plemene tak, jak jej vytvořil chovatelský klub země
původu. Pro nás by to tedy měl být britský standard. V Británii
vytvořili první standardy již koncem minulého století, ale podle nich
se dnešní baseti nedají posuzovat. Dnes se bassethound chová po celém
světě. Velmi početný je v USA, kde byl v roce 1963 vypracován
chovatelským klubem BHCA (Basset Hound Club of America) moderní
standard, jenž převzala i mezinárodní kynologická organizace FCI. Od
šedesátých let se tedy v Evropě posuzovali baseti podle amerického
standardu, který byl v některých bodech poněkud výstižnější. Proto se v
některých důležitých pasážích u jednotlivých znaků plemene někdy
odvolávám na americký standard. Na konci sedmdesátých let FCI uvedla v
platnost standard, používaný ve Velké Británii, jehož znění platí s
menšími úpravami až dodnes.
Tento standard má č. 163/ D ze dne 9.října 1989, jak jej poskytla Českomoravská kynologická unie.
Komentáře
ke standardu jsou uvedeny pod každým jednotlivým bodem a nepředstavují
nic více, než nezávazný komentář Ivy Černohubové na základě znalostí
plemene tak, jak je získala studiem zahraniční odborné literatury,
dlouholetou praxí chovatelky a v neposlední řadě praxí rozhodčího ve
výstavním kruhu. Komentáře a případně fotografie jsou psány kurzívou a
odděleny čárou
STANDARD
Celkový vzhled: krátkonohý pes značné substance, vyvážený a vysoce ušlechtilý. Jisté množství volné kůže je žádoucí.
Charakteristika:
Spolehlivý honič, pocházející ze starých krevních linií, lovící nosem,
smečkového chování, s hlubokým melodickým hlasem, schopný s velkou
vytrvalostí pracovat v honitbě.
Povaha: mírný a klidný, nikdy agresivní nebo bázlivý. Přítulný.
Baset lovec
Znění
standardu je v těchto bodech poměrně stručné, ale přesto vystihující.
Nesmíme nikdy zapomenout, že bassethound je lovecký pes a jako takový
by měl být schopen pracovního výkonu v honitbě. Při poměrně velké
substanci si musí zachovat vyváženost a ušlechtilost. Je to pro
budoucnost a zdraví plemene velmi důležité, a proto by si to měli
uvědomovat zvláště chovatelé. Není nic smutnějšího, než vidět
přetloustlého baseta, jehož břicho pro volnou kůži sahá až na zem a
jehož nohy jsou tak krátké, že by byl ztěží schopen pohybu v terénu.
Takoví psi mají přehnané plemenné znaky a působí spíše jako karikatury.
Povahové vlastnosti považuji také za velmi důležité. Baseta
dělá basetem jeho mírná povaha. Nedůvěřivost, agresivita nebo plachost
je s plemenem neslučitelná a takové odchylky v povaze by měly být
rozhodčím penalizovány. Správný baset má být mírný a klidný, přítulný a
vstřícný ke komukoli, kdo k němu přichází s dobrými úmysly. Extrémy
jako netečnost typu „mouchy snězte si mě“ nebo naopak hektičnost a
neustálý štěkot jsou nedostatky.
Hlava a lebka:
Klenutá s mírným stopem s výrazným týlním hrbolkem. Je středně široká v
čele a mírně se zužující k mordě. Celkově se jeví morda jako suchá,
avšak nikoli špičatá. Nosní hřbet je téměř rovnoběžný s linií lebky od
stopu k týlu a je jenom nepatrně delší, než vzdálenost mezi stopem a
týlním hrbolem. Na čele a lících může být mírné množství vrásek. V
každém případě by měla být kůže na hlavě natolik volná, aby byly vrásky
zřetelné, když je kůže přetažena dopředu nebo když se hlava skloní.
Horní pysky značně překrývají pysky dolní. Nos je zcela černý, s
výjimkou světle zbarvených psů, kdy může být hnědý nebo játrový. Velké
a dobře otevřené nosní otvory. Nos může mírně přečnívat před úroveň
pysků.
Hlava je výrazný plemenný znak.
Když si však pročtete komentáře některých autorů anglických či
amerických knih o basetech, nenajdete naprostou shodu v názorech.
Stejně tak to je s dnešními rozhodčími. Pravdou je, že některé zdánlivě
drobné vady či nedostatky v utváření lebky kazí výraz, který je pro
plemeno tak typický. Jsou to plochá lebka, nedostatečný stop nebo tzv.
suchá hlava, tj. bez volné kůže, takže vrásky, volné pysky a zřetelný
lalok téměř chybí. Plochou lebkou se myslí lebka málo klenutá, bez
týlního hrbolku - pes jakoby neměl vysoké čelo. Stop je spojnice mezi
hřbetem nosu a temenem - pokud je nedostatečně vyznačen, jeví se hlava
jakoby špičatá, protože hřbet nosu přechází plynule přes čelo v temeno.
Taková hlava připomíná spíše chrta. Naopak přehnaný stop dává hlavě
výraz bernardýna. Hlava také nesmí působit příliš „masitě“. Pro baseta
je charakteristická jemně modelovaná lebka s plochými lícemi,
přecházejícími ve volně visící pysky - tlama je zřetelně „placatá“.
Velmi charakteristický je tzv. týlní hrbol, který je ozdobou korektně
utvářené lebky. Obecně platí, že čím typičtější je hlava (její tvar,
utváření lebky, množství záhybů kůže, velikost pysků atd.), tím se
baset více líbí. Je třeba si však uvědomit, že baseta nedělá jenom
pěkná hlava.
Typická hlava psa
Typická hlava feny
Oči:
kosočtvercového tvaru, ani vystouplé, ani zapadlé. Tmavé, u světlých
psů mohou být různých tónů až po středně hnědé. Výraz klidný a vážný.
Červená spojivka je viditelná, ale nikoli přehnaně. Světlé nebo žluté
oko je vysoce nežádoucí.
Také oči dávají plemeni jeho typický výraz, ze kterého přímo čiší klidná,
jemná a mírná povaha. Světleji zbarvené oko tento dojem poněkud kazí.
Nepřípustné je modře zbarvené, tzv. rybí oko. Někdy se stává, že jedno
z vnitřních
víček je tmavěji pigmentované, ale pro posouzení na
výstavě to nevadí. Na míře pigmentace vnitřních očních víček nezáleží.
Přehnaně volná kůže způsobuje stažení dolního víčka natolik, že spíše
než oko je vidět červenou sliznici pod ním. Je to přehnané, nehledě na
zdravotní rizika, která jsou s tím spojena.
Oči, které splňují představu o zdraví plemene
Uši: nízko, přesně pod linií očí nasazené, dlouhé, avšak ne přehnaně,
stačí když dosáhnou špičky čenichu korektní délky. Po celé délce úzké a dobře svinuté dovnitř, velmi vláčné, jemné a sametové.
Bassethound
spolu s bloodhoundem mají vůbec nejdelší uši mezi plemeny psů. Zatímco
bloodhound nemá kvůli délce uší s pohybem žádné problémy, u baseta jsou
příliš dlouhé uši překážkou v pohybu. Baset, a zvláště štěně, si o ně
zakopává, když skloní hlavu. I zde tedy platí, že se nic nemá přehánět,
ani délka uší. Má se za to, že by uši měly být alespoň takové délky,
aby přetažené dopředu dosáhly špičky nosu. Někteří rozhodčí si délku
uší tímto přehrnutím prověřují. Placaté „sloní“ ucho kazí celkový
vzhled hlavy. Bývá to právě nedostatečně jemné a vláčné ucho, které je
příliš tuhé nato, aby se zavinulo dovnitř a splývalo po stranách hlavy
k ramenům. Pokud je pes v afektu, ve střehu, automaticky uši zvedne.
Proto by se mělo ucho posuzovat v okamžiku, kdy je pes v klidu.
Vlevo - ucho, které je málo jemné na to, aby bylo dostatečně stočené.
Uprostřed je ideálně zavinuté velmi nízko nasazené ucho extrémní délky.
Vpravo je ucho stejných kvalit - avšak v mo mentě, kdy pes je ve střehu.
Morda / chrup:
Silné čelisti s perfektním a pravidelným nůžkovým skusem, kdy horní
řada řezáků bez mezery překrývá řadu spodní a zuby stojí kolmo v
čelisti.
Staré pravidlo říká, že lovecký pes
musí mít pravidelné a velké zuby. Vady skusu, obzvláště podkus, se
občas u baseta vyskytují. Jde o dědictví minulosti. Nepravidelné
utváření čelistí zmiňují již nejstarší chovatelé basetů ve Francii a
nevyhnulo se ani našemu chovu již od jeho počátku. Pro chov basetů v ČR
je požadována plnochrupost.
Krk: svalnatý, dobře klenutý a dosti dlouhý, s výrazným, avšak ne přehnaným lalokem.
Krk
je v poměru k šířce ramen poněkud úzký, nesmí být však tenký a dlouhý
natolik, aby pes připomínal spíše „ještěra“. Jak dlouhý má být krk?
Délka krku -efektněji řekněme „šíje“- by měla být úměrná celkové
velikosti psa. Elegantně klenutá šíje, jejímž pokračováním je dlouhý
rovný hřbet, zakončený vesele neseným prutem dostatečné délky, bývá
ozdobou baseta. Příliš krátký krk kazí celkový dojem psa - dělá z něj
„štuclíka“. Jedno pravidlo říká, že dostatečnou délku krku poznáme
jednoduše: Běžící pes, když skloní hlavu k zemi (např. při hledání
stopy), nezmění krok ani rychlost pohybu.
Přední končetiny:
Lopatky dobře šikmo vzadu uloženy, plece ne těžké. Přední končetiny
krátké, mohutné, se silnými kostmi. Lokty ani vybočené ani vbočené, ale
těsně přiléhající k bokům těla. Předloktí umístěné mírně pod tělo, ale
ne v takové míře, aby zabraňovalo volnému pohybu nebo aby se končetiny
v klidu nebo v pohybu vzájemně dotýkaly. Pozorováno zepředu, zapadá
hrudník přesně do prostoru, vytvořeného zakřivením předloktí.
Překloubení je vysoce nežádoucí. Na zápěstí jsou kožní záhyby - vrásky.
Utváření
hrudních končetin je alfou a omegou exteriéru baseta. Na předních
končetinách spočívá podstatná část váhy těla, a proto musí být dlouhému
tělu dobrou oporou. Při pohledu z boku musí proto být hrudní končetiny
umístěny přesně v místě, kde je hrudní koš nejhlubší (v místě, kde je
nejníže k zemi). Pokud jsou umístěny poněkud více vpředu, váha těla
spočívá za nimi, což způsobuje nezdravé namáhání ramen - lokty se
uvolňují a vychylují směrem dopředu a výsledkem je nepevnost v kloubech
předních končetin, jehož nejhorší podobou je tzv. překloubení. Je to
vážná vada, kdy přední nohy jsou v zápěstí volné, prohýbají se a
vyklánějí dopředu. Americký standard tuto vadu uvádí dokonce jako
diskvalifikující. Vraťme se ale k příčině, proč bývají přední končetiny
umístěny příliš vepředu mimo nejnižší bod hrudníku: Jde o to, že
lopatka není uložena dostatečně vzadu, případně že ramenní kost je
kratší. Ramenní kost by měla být stejné délky jako lopatka.
Příliš krátká ramenní kost bývá častý nedostatek i u velmi korektních basetů.
Vlevo
- Korektní uložení lopatky a z toho vyplývající dobré úhlení předních
končetin, kdy kost ramenní a lopatky svírají ideální pravý úhel
Vpravo
- strmé úhlení předních končetin, které je následkem nesprávného
umístění lopatky a krátké ramenní kosti. Lopatka a ramenní kost svírají
úhel větší než 90°.
Jestliže je lopatka dobře uložená,
svírá s kostí ramenní pravý úhel. Pokud je úhel větší, jde o strmé
úhlení, jehož výsledkem je příliš krátký
a strnulý krok. Dlouhý krok mohou udělat pouze takové končetiny, kdy
lopatky jsou dostatečně dlouhé a jsou uloženy šikmo a daleko na hrudním
koši při odpovídající délce kosti ramenní. Pohyb tedy odhalí velmi
jasně sebemenší nedostatky v utváření předních končetin.
Zakřivení ramenní kosti kopíruje tvar hrudníku (klenutí žeber) a
pokračuje v předloktí, které končí v zápěstním kloubu, jež se nachází
při dobře uložených plecích přesně pod hrudníkem. Pokud ovšem je celý
ramenní pletenec více vepředu na hrudním koši a lokty jsou volnější,
pes jakoby předsunuje přední nohy dopředu. Zakřivení předloktí je u
takového psa jasně vidět, ale znamená to, že předloktí nemůže být
pevnou oporou pro hrudník. Je to dobře vidět, i když si pes sedne.
Vlevo korektní fronta, vpravo nekorektní fronta - přílišné zakřivení kostí nadloktí, úzký postoj.
Sedící
baset má mít přední nohy pevné a kolmo postavené poměrně hluboko pod
hrudníkem. Přicházíme k jablku sváru všech chovatelů, a to otázce míry
zakřivení předních končetin baseta. Bylo to vždy předmětem sporu mezi
těmi chovateli, kteří chtěli vyšlechtit rovné přední nohy za účelem
zvýšení rychlosti pohybu psa, a těmi, kteří zakřivení fronty považovali
za původní prastarý plemenný znak.
Dnešní standard požaduje mírné
vybočení, které není překážkou pohybu. Vytočení nohou může být jenom do
takové míry, aby se váha rozprostírala pravidelně na všechny prsty, a
nikoli pouze na některé z nich. Je to výslovně uvedeno dále u definice
tlapek.
Korektní fronta
Jak krátké mají být přední nohy? V tomto bodě jakoby nechával platný
standard volný výklad. Americký standard uvádí jasně, že vzdálenost
nejnižšího místa hrudníku od země nesmí být více, než jedna třetina
kohoutkové výšky psa, ovšem při zachování snadné pohyblivosti v
honitbě. Zdravý rozum říká, že krátké nohy mohou být skutečně pouze tak
krátké, aby se pes mohl snadno a bez potíží pohybovat. Fena, která již
po první březosti a laktaci téměř drhne hrudníkem o zem, by měla být
varujícím signálem pro chovatele. Musíme mít na mysli více než u jiných
plemen, že nic se nesmí přehánět.
Ještě jedna věc je velmi podstatná, a to síla kostí u končetin. Když má
baset příliš tenké kosti, dělá dojem ubožáka. Proto je velmi důležité,
aby kostra byla silná a pevná. Svou roli tady jistě hraje i kvalita
výživy, ale dobrá výživa může pouze rozvinout zděděné dispozice, nemůže
je nikdy sama o sobě vytvořit.
Trup:
dlouhý a celkem hluboký. Výrazná hrudní kost, hrudník ani úzký ani
přehnaně hluboký. Žebra dobře zaoblená a klenutá, dosahující dosti
dozadu, bez deformací. Hřbet dosti široký, rovný, kohoutek a kříž
přibližně ve stejné výšce, i když bedra mohou být mírně klenutá. Hřbet
mezi kohoutkem a křížem nemá být přehnaně dlouhý.
O
existenci hrudní kosti se musí dobrý rozhodčí přesvědčit pohmatem.
Někdy namísto kosti nahmátne jenom množství sádla či volnou kůži. Tvar
hrudníku je pro celkový vzhled baseta velmi důležitý. Žebra jsou dlouhá
a dobře klenutá. Hrudník je velmi dlouhý. Krátký hrudník nebo plochá a
křivá žebra, která dělají nedostatečný nebo špatně tvarovaný hrudník,
jsou vady, které jsou u baseta stále ještě časté.
Vlevo je typická ukázka krátkého hrudníku, vpravo je hrudník korektní délky.
Linie hřbetu je přímá a vodorovná, bez tendence k prohnutí. Kvůli
dlouhému tělu je pro basethounda důležité mít rovnou hřbetní linii.
Tato přímost je dána délkou žeber a hrudníku, nikoli beder. Bedra jsou
jediné místo na těle, které není strukturálně podepřeno. Nepevný hřbet
pochází z nepevných zádových svalů nebo příliš dlouhých beder. Někdy se
bedra vyklenují při pohybu (pes se jakoby hrbí). Příčinu nutno hledat
jinde, a to ve strmějším úhlení zadních končetin.
Nekorektní hřbetní linie.
Korektní hřbetní linie.
Zadní končetiny:
Silně osvalené a výrazné, zezadu pozorovány vyvolávají dojem
kulovitosti, velmi dobře úhlené. Patní kloub velmi nízko umístěn,
zánártí lehce podstavené, avšak ani vtočené ani vybočené. Na zánártí
mohou být záhyby kůže, stejně tak na zadní části patního kloubu může
být malý váček jako důsledek volné kůže.
Zadní
končetiny jsou rovněž velmi důležité, protože uvádějí do pohybu dlouhé
a těžké tělo. Musí být proto dobře osvalené. Pozorován zezadu, baset by
měl být tak široký (svalstvo, vzdálenost zadních nohou od sebe), že
působí jako koule. Dojem kulovitosti těžko udělá velmi úzká zadní
partie, která je velmi častou vadou. Zadní končetiny by neměly nikdy
působit jako slabší v porovnání s hrudními končetinami. Někdy je tento
nežádoucí dojem způsoben strmým úhlením končetin - pes má jakoby dlouhé
úzké stehno.
Vlevo - Korektní úhlení, uprostřed - strmé úhlení při dobrém osvalení,
vpravo - strmé úhlení v kombinaci se slabým osvalením.
Patní kloub a zánártí se mezi pejskaři nesprávně označují jako
„hlezno“. Mluví se o vysokém nebo nízkém „hleznu“. „Vyšší hlezna“ (tj.
dlouhé zánártí) jsou k vidění u mnoha jinak pěkných psů. Způsobují
nerovnost hřbetní linie, která k zádi vlivem
vysokého „hlezna“
stoupá. Obzvláště špatné je toto ve spojení se strmým úhlením. Ačkoliv
standard hovoří o lehce podstaveném zánártí, které je pro přirozený
postoj baseta typické, na výstavách je baset předváděn ve výstavním
postoji se zánártím kolmo k zemi. Lépe se tak posoudí úhlení zadních
končetin. Postavíme-li psovi zánártí kolmo, ukáže se lépe kolenní kloub
a jeho úhel. Není-li kolenní kloub zřetelný, znamená to, že pes má
strmé úhlení zadních končetin. Strmé úhlení zadních končetin je možno
rozpoznat také v chůzi - krok je krátký a jakoby trhavý, není plynulý.
Tlapky:
masivní, se silnými kostmi a plnými prstními polštářky. Jsou namířeny
rovně dopředu nebo mohou být lehce vybočené. V každém případě stojí pes
korektně, s vahou rozloženou rovnoměrně na každém prstu a polštářku,
takže tlapka zanechává stopu velkého psa.
Tlapky
musí být mohutné a plné. Správné přirovnání pro vzhled tlapek baseta
jsou tlapky kočičí - pouze se liší velikostí. Jsou pevné, uzavřené,
silných kostí, s krátkými a dobře klenutými prsty. Někdy jsou k vidění
tlapky ploché, jakoby placaté - bez silných kostí. Jindy, a to je
vážnější vada, mají tlapky tzv. špatný nášlap. Znamená to, že váha těla
je mezi prsty nerovnoměrně rozprostřena. Některé, případně všechny
prsty „ujíždějí“ do stran. Takový pes nezanechá v měkkém povrchu
zřetelnou stopu velkého psa, ale pár rozmazaných nejasných otisků.
Vadou je též tlapka tzv. měkká, tj. nedostatečně uzavřená, kdy se prsty
od sebe roztahují na všechny strany. Je to k vidění u některých velmi
mohutných tlapek. Často způsobí dojem špatně uzavřené tlapky pouze
přerostlé neobroušené nebo nezastřižené drápy.
Korektní dobře uzavřené tlapky s krátkými drápy a pevným nadprstím.
Ocas:
dobře nasazený, dosti dlouhý, u nasazení silný, zužující se ke špičce.
Na spodní straně ocasu je trochu drsné srsti. V pohybu je ocas nesen
vzpřímeně a zahnut v mírném šavlovitém oblouku, nikdy však není
zatočený nebo překlopený.
Tvar a způsob nošení
ocasu velmi ovlivňuje výsledné ocenění psa. Ocas přetáčivý nebo naopak
krátký a silně zatočený kazí celkový dojem. Míra prohnutí ocasu nemá
být taková, aby se špička ocasu dotkla zad. Rozhodčí by se měl pohmatem
přesvědčit, jestli jsou všechny obratle v pořádku, tj. jestli se
nevyskytuje tzv. „knikrut“, což je deformace ocasu. Jde o zalomení v
obratli, což je vrozený defekt.
Chůze / pohyb:
je nejdůležitější. Je hladký a plynulý. Dosah předních končetin je
značný, zadní končetiny vykazují silný odraz. Klouby kolenní a patní
nesmí být při pohybu nikdy strnulé, prsty nesmí škrtat o zem.
Kde
jinde než v pohybu se ověří správné utváření končetin a jejich význam
pro celkovou vitalitu plemene? Původní britský standard popisoval pohyb
již v celkové charakteristice plemene. Stejně tak americký standard se
o plynulosti pohybu jako podmiňujícím faktoru pro dobrou a vytrvalou
práci loveckého psa zmiňuje již v úvodu. Dobrý pohyb je alfou a omegou
kvality baseta. Zde si dovolím citovat uznávaného amerického rozhodčího
dr.Skolnika: Ačkoli se dříve tvrdilo, že pro neobvyklou stavbu kostry
má být pohyb baseta posuzován podle zvláštních měřítek, pravý opak je
pravdou. Těžká tělesná stavba vyžaduje vynikající mechaniku pohybu a
její charakteristika se nesmí lišit od ostatních plemen psů, kteří jsou
šlechtěni na vytrvalost. Jde o následující charakteristiky pohybu:
1. Vyváženost: Délka kroku musí být stejná u předních i zadních
končetin. Pokud je krok předních a zadních končetin nevyvážený, příčinu
nutno hledat v nevyváženém úhlení předních a zadních končetin: např.
korektně úhlené přední končetiny, dovolující dostatečně dlouhý krok, a
naopak strmě úhlené pánevní končetiny, jejichž krok je podstatně
kratší. Výsledkem bývá nevyvážený pohyb, pes je nucen z klusu přejít ve
cval.
2. Snadnost: Vyváženost ve spojení s korektní stavbou těla vykazuje
zcela charakteristický pohyb, který si lze představit jako „pohyb na
kolečkách“. Hřbetní linie je klidná a nepohybuje se ve vertikálním ani
horizontálním směru (do boků), ať se pes pohybuje jakoukoli rychlostí.
3. Délka kroku: Projevem síly a vytrvalosti pohybu je korektní akce
končetin. Tou pes disponuje pouze tehdy, když má korektně uložené a
korektně zaúhlené lopatky a k tomu odpovídající zaúhlení pánevních
končetin. Pozorujeme-li pohyb z profilu, musí být krok prostorný, tj.
dostatečně dlouhý, na přední i zadní frontě. Z nejnižšího bodu (tj. v
místě, kde jsou kolmo postaveny) by se měly přední končetiny pohybovat
dostatečně dopředu a pak ve stejné hloubce dozadu (pod hrudník). Krok,
který dosahuje jenom málo dopředu, způsobuje příliš krátká ramenní
kost. Jde o velmi častý nedostatek jinak velmi vyvážených a typických
psů. Krokem nedostatečné délky se projeví strmé lopatky nebo
nedostatečné úhlení pánevních končetin.
4. Pohyb sledovaný zezadu: Při pohybu jsou pánevní končetiny paralelní,
pouze v okamžiku zvyšován rychlosti pohybu bývají lehce namířené k ose
těla. Hlezenní klouby však přesto musí zůstat korektně umístěny -
sudovitý nebo kravský postoj jsou vážné vady. Nedostatkem je taký
příliš úzký postoj zadních končetin a malá pohyblivost končetin směrem
dozadu. Hlezna musí být při pohybu vynášena poměrně vysoko za tělo. Při
pozorování pohybu zezadu lze odhalit též těžké vady v utváření přední
fronty jako volné lopatky nebo vybočené lokty.
5. Pohyb sledovaný zepředu: Zakřivení kosti ramenní opisuje oblouky
žeber, takže klouby předních končetin jsou k sobě blíže, než lokty.
Takto korektně utvářená fronta je těžkému tělu při pohybu oporou.
Naproti tomu, pokud zakřivení kosti ramenní je malé, přední končetiny
tělo nepodpírají, ale stojí po bocích těla. Pokud jsou klouby končetin
vybočeny směrem ven nebo jsou žebra spíše sudovitá než oválná, pak pes
vykazuje poněkud valivý pohyb, vyvíjený s velkou námahou. Někdy bývá
velký problém přinutit baseta, aby při pohybu zvedl hlavu od země. Při
posuzování pohybu zepředu pak jeho dlouhé uši překrývají celou frontu a
není vidět akci končetin. Pokud pes hlavu zvedne, bývá snadno k
odhalení případné „pádlování“ jedné nebo obou končetin, měkká nebo
vybočená tlapka apod.
Osrstění:
hladké, krátké a přiléhavé, avšak nikoli příliš jemné. Obrysové linie
hladké, bez praporců. Dlouhá, jemná srst s praporci je vysoce nežádoucí.
Ačkoli
definice mluví jasně, v rámci plemene se vyskytují drobné rozdíly v
textuře srsti. Zatímco někteří psi mají srst velmi tvrdou, obzvláště na
hřbetě, jiní mají srst po celém těle jakoby sametovou a velmi krátkou.
Rozdíly jsou také v míře utváření podsady na zimní období. Je
pochopitelné, že pes, který bydlí v bytě nemusí mít podsadu tak hustou
jako jeho kolega, bydlící ve psinci. Přesto i u psů držených „venku“
mohou být rozdíly v množství a hustotě podsady velmi značné.
V
každém případě má zdravý baset v dobré kondici srst velmi leklou, až
blýskavě hladkou. Je to dobře vidět obzvláště u tříbarevných jedinců s
převahou černé barvy.
Zbarvení:
nejčastěji černo-bílo-hnědá (tříbarevné) nebo citrónovo-bílá
(dvoubarevné), avšak jakékoli jiné zbarvení, běžné u honičů, je
přípustné.
Běžně se vyskytují dva barevné rázy,
a to tříbarevný (černá, hnědá a bílá) - tzv. tricolor a dvoubarevný
(hnědá a bílá) - tzv. bicolor. Přitom sytost hnědé bývá od citrónové
přes rezavou, červenou, játrovou až čokoládově hnědou. Velikost a
rozmístění barev nemá žádnou důležitost. Stejně tak vzájemné prolínání
barev není vadou. Je však jasné, že zbarvení ovlivňuje celkový vzhled
psa. Jednotná, tzv. „plášťová“ barva dává vyniknout hřbetní linii a
tvaru hrudníku, bílá lysinka přes nos a čelo dává hlavě pěkný výraz.
Naopak bílé zbarvené paty opticky prodlužují zánártí, což může být
minus pro jinak vyváženého psa. Někdy i jinak zbarvená plotna (bílá v
černé nebo černá v bílé apod.), umístěná přesně na hřbetě ruší
průběh hřbetní linie a dělá dojem nerovného hřbetu. Celkový dojem
ovlivňuje také zbarvení v obličeji - příliš tmavé zbarvení hlavy či
černé lemování očí a pysků dává hlavě poněkud nepřívětivý výraz.
Výjimečně se objeví štěně s kuriózním zbarvením, např. jedno ucho bílé.
Pro posouzení na výstavě by to nemělo vadit.
Vzácněji se vyskytující tmavá varianta tricolorního basseta.
Klasický tricolor
Červeno-bílé zbarvení - bicolor
Velikost / váha: kohoutková výška 33 až 38 cm.
Dříve
se na našich výstavách měřila tzv. kohoutková výška (výška psa měřená v
tzv. kohoutku, což je nejvyšší místo lopatky). Bylo to proto, že dříve
platný standard (tj. americký) diskvalifikoval výšku nad 38 centimetrů.
Současný standard neuvádí žádný diskvalifikující limit a dané rozmezí
33 až 38 cm je natolik volné, že se do něj vejde prakticky každý baset.
O kvalitě baseta rozhoduje celková vyváženost a absence hrubých vad v
utváření končetin spíše než pár centimetrů navíc. Příliš malý baset
mívá nedostatečnou substanci a lehkou kostru, mívá též sušší hlavu.
Neodpovídá tedy již v celkové charakteristice plemene. Příliš veliký
baset bývá neohrabaný v pohybu a jeho přední končetiny bývají
deformovány, protože ve fázi růstu neunesly velkou váhu těla.
Chyby: Každá odchylka od jmenovaných bodů by měla být považována za vadu.
Vyhodnocení její závažnosti by mělo být úměrné stupni této odchylky od standardu.
Pozn.: Psi by měli mít dvě zřetelná varlata sestouplá v šourku.
Jelikož
standard neuvádí taxativně hrubé vady, má rozhodčí ve svém rozhodování
poněkud ztíženou úlohu. Stává se pak, že pouze specialista na plemeno,
který sám má s chovem basetů zkušenost, správně a neomylně postihne
všechny vady. Standard popisuje ideálního baseta bez vad. Pes je na
výstavě s tímto ideálem srovnáván - konfrontován. Neexistuje žádný
stoprocentní baset, každý má nějaké chyby a je na rozhodčím, aby
posoudil, do jaké míry se od ideálu vzdaluje. Proto je potřeba si
ujasnit, co je malá a co velká nebo dokonce hrubá vada. Baset jako
lovecký pes musí být schopen živého pohybu bez velkého úsilí. Pokud má
světlejší oko, je to sice vada, ale i se světlým okem se pes může
pohybovat a vidí. Světlejší oko by tedy měla být malá vada. Naproti
tomu volné lopatky, vybočené lokty, překloubení, špatný nášlap nebo
strmé úhlení znesnadňují psovi pohyb a jako takové je nutno označit za
vážné vady.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
